Nedělní kázání 24.1.2021 – Pavel Černý (audio + text)

Kázání ke stažení: Mk 2,1-12 Jezis odpousti hrichy a uzdravuje_tisk

Ježíš odpouští hříchy a uzdravuje

Milí sourozenci v Kristu, vážení přátelé,

už vás někdy Pán Ježíš Kristus překvapil? Mě už mnohokrát a když si otevřu evangelia, bývám znovu překvapen, někdy zaskočen, jindy nesmírně povzbuzen. Ježíš překvapuje, někdy provokuje, jindy usměrňuje a zase jindy člověku stírá slzy a povzbuzuje.

Dnes se podíváme na příběh, kde Ježíš překvapuje lidi, včetně židovských teologů, shromážděné v Kafarnaum.

Čtěme slova evangelia podle sepsání svatého Marka 2,1-12:

1 Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma.
2 Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.
3 Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli.
4 Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.
5 Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
6 Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali:
7 „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“
8 Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: “Jak to, že tak uvažujete?
9 Je snadnější říci ochrnutému: ‘Odpouštějí se ti hříchy,’ anebo říci: ‘Vstaň, vezmi své lože a choď?’
10 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy” – řekne ochrnutému:
11 „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“
12 On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“

Slyšeli jsme slova Kristova evangelia!

Podle Markova evangelia se zprávy o uzdraveních šířily mezi lidmi velkou rychlostí. Není divu! Uzdravení lidé jistě rádi vyprávěli příběhy o tom, co prožili a co se s nimi stalo. Zástupy se začaly shromažďovat a lidé chtěli vidět Ježíše. Marek píše, že Ježíš vstal dlouho před rozedněním, šel ven na opuštěné místo a tam se modlil. Když ho učedníci našli, tak říkají – všichni tě hledají! Pán Ježíš odpovídá (38): Pojďme dál, do okolních městeček, abych kázal i tam. Vždyť proto jsem přišel. Lidé přicházeli a chtěli ho vidět, něco slyšet a také na vlastní oči zahlédnout nějaký zázrak.

Ježíšova cesta po Galileji v tuto chvíli vede zpět do Kafarnaum u Genezaretského jezera. Lidé se dozvěděli, že je doma – pravděpodobně to byl dům Šimona – Petra a Ondřeje, kteří z tohoto města pocházeli.  Není divu, že zájem o setkání byl tak velký, že se lidé nevešli do domu a ucpali celé okolí. Nebylo možné se dostat ani ke dveřím. Ježíš k lidem mluvil. A do této situace přicházejí čtyři muži a nesou ochrnutého člověka.

V textu to působí jako rušivá akce. Jako by mělo být zastaveno Ježíšovo kázání. On tady mluví, vyučuje o Božím království a zde je nemocný člověk, který potřebuje uzdravení. Nebyla žádná šance se s nosítky prodrat k Ježíši skrze zástup. Lidé je nechtěli dovnitř pustit. Co udělat v takové chvíli? Jistě jim záleželo na uzdravení ochrnutého. Na plochou střechu domu se chodilo po vnějších schodech, a tak vynesli nosítka s nemocným až na střechu. Rozebrali kus střechy a nosítka s nemocným spustili po provazech dolů. Všichni lidé kolem vidí jejich úsilí – přinést ochrnutého člověka až k Ježíši, aby mohlo být pomoženo.

Nyní se ale stane něco nečekaného. Místo uzdravujícího slova zazní (2,5): Synu, odpouštějí se ti hříchy. Možná, že v této chvíli tito čtyři přátelé nemocného protáhli obličeje a bylo na nich vidět jisté zklamání. Prodírají se s nemocným až na střechu, střechu poškodí a nemocného spustí před Ježíše. Taková námaha! A najednou zazní: Synu, odpouštějí se ti hříchy!

Jak bychom na takovou situaci odpověděli my, kdyby se nám to stalo? Možná by zaznělo, „Pane, tys to asi přeslechl“! My jsme přinesli tohoto člověka za tebou k uzdravení, dřeme se s ním až na střechu a ty mu teď odpouštíš hříchy. O to jsme vůbec nežádali. Možná, že i nemocný byl zklamaný.

Přemýšlel jsem, jak přejeme jedni druhým k narozeninám, nebo si píšeme přání na Vánoce. Představte si, kdybychom místo přání dobrého zdraví, někomu napsali: „Přeji ti odpuštění hříchů.“

Ježíš opět překvapuje své posluchače a také i nás! Zdraví je pro člověka velmi důležité. Jeho cenu si uvědomíme až když se nám ho nedostává. Ale Pán Ježíš svým postupem naznačuje, že odpuštění hříchů je ještě důležitější než zdraví těla. Ježíš chápe problém ochrnutého, vidí jeho utrpení, vidí úsilí přátel, kteří ho přinesli, zná důvod jejich námahy. Přesto začíná své působení z jiné strany. Hlavním problém člověka není jeho zdraví, ale hlavním problémem je jeho hřích.

Často se zadívám na malý obrázek, který nám visí doma celou dobu našeho manželství. Je to obrázek, na kterém je jednoduchým způsobem vyjádřeno podobenství o Marnotratném synu. Zkusím vám ten obrázek ukázat. Je na něm vidět vracející se syn, který je v obětí svého Otce. A to přesto všechno, co provedl: rozházený majetek, narušení rodinných vztahů, znevážení svého Otce před lidmi. Tento syn si v opuštěnosti a v bídě vzpomene na domov. Zhřešil proti nebi i proti Otci. Je synem, který už ani není hoden se nazývat synem (L 15,18 a 21). Žádá, aby se s ním zacházelo jako s jedním z nádeníků. Vše je ale jinak: Otec ho vyhlíží, dokonce mu běží naproti a ztracený syn skončí v jeho náruči. Na obrázku je výmluvný také postoj staršího bratra. Tento bratr stojí, má založené ruce a z podobenství víme, že nesouhlasí s odpuštěním hříchu a vřelým přivítáním zbloudilého bratra.

Jak bychom reagovali my dnes, kdyby nám někdo řekl: Hlavním problémem tvého života není to, co se ti stalo, hlavním problémem tvého života nejsou tvé zdravotní problémy a to, jak ti druzí lidé ublížili? Hlavním problémem tvého života je odpuštění hříchů ze strany nebeského Otce.

I když se snažíme vyjádřit evangelium současnými a srozumitelnými slovy, nakonec stejně dojdeme k tomu, že jednoho starobylého slova se zříci nemůžeme. A to je slovo hřích. Když se v Bibli mluví o hříchu, tak se nemyslí pouze na jednotlivá provinění jako je lež, krádež, cizoložství, závist. Hříchem je nebrat Boha vážně. Žít bez Boha! Žít si sobecky pro sebe a podle sebe. Minout se cíle svého života. Pokud se v pokání nevracíme ke svému nebeskému Otci a nežijeme ve vztahu se svým Bohem, pak svého Pána a Stvořitele trvale urážíme.

V dnešním příběhu z Markova evangelia Pán Ježíš staví nejen nemocného člověka před vážnou otázku. „Chceš uzdravení těla? To ale není to nejdůležitější a největší, co potřebuješ.“ Každý z nás, kdo někdy vážněji onemocněl, tak si vroucně přeje uzdravení. Kdo ochrnul a nemůže chodit, tak touží po tom, by se mohl znovu postavit a znovu udělat další kroky. Někdy si v nemoci říkáme: Kdybych byl zdravý, to by se mi snadno žilo, to by byl zase úžasný život. Jako kdybychom neviděli kolem sebe lidi, kteří mohou chodit, dokonce běhat, a přitom šťastní nejsou. Ježíš vede ochrnutého člověka a přítomné židovské teology k hlubšímu poznání. Když bude tvé tělo uzdraveno, tak se budeš chvíli radovat, ale pak přijdou další problémy života. Nespokojenost v lidském srdci má hluboké kořeny. Radost z uzdravení časem opadne a přijdou zase starosti, pády, prohry…

Známý kazatel Timothy Keller ve své knížce „Králův kříž“ cituje z článku jedné novinářky v newyorském deníku. Tato autorka osobně poznala mnoho lidí, kteří během let zbohatli. Někteří se dříve protloukali životem jako příležitostní herci, pracovali po večerech jako brigádníci v restauracích, jako šatnáři v kině. A potom se jim něco v jejich hereckém angažmá podařilo a najednou začali být slavní a postupně i bohatí. Dříve říkali, kdybych se tak uchytil v zaměstnání, byl bych šťastný člověk. Předtím bývali někdy ustaraní, vyčerpaní, podráždění. Když se jim ale splnila jejich touha a byli slavní a bohatí, tak to s nimi začalo být k neunesení. Začali být labilní, hněviví, vztahovační, arogantní. Novinářka zjistila, že tito lidé byli méně šťastní než předtím. Sama o své zkušenosti vypráví takto: „Je mi jich (celebrit) líto. Ano, líto. Kdysi to bývali normální, příjemní lidé…, ale teď…mají v sobě strašný hněv… Toužili po slávě víc než kdokoli z nás. Dřeli, snažili se… A ráno poté, co se…stali slavnými, měl každý z nich nutkání se předávkovat drogami…, protože ta ohromná věc, o kterou tak pracně usilovali, celá ta sláva, která měla všechno napravit, která měla učinit jejich život příjemným, která jim měla poskytnout osobní naplnění a.…štěstí, se stala skutečností. A nic se nezměnilo. Pořád to byli oni. Následkem této deziluze propadli zoufalství a začali být nesnesitelní.

A novinářka pak dodala šokující shrnutí: „Myslím, že když Bůh chce provést člověku nějaký opravdu ošklivý kanadský žertík, vyplní mu jeho nejhlubší přání.“

Vzpomeňme, co říká Ježíš ochrnutému muži! Nechci tě takto ošálit. Nechci ti dát jen zdraví. Moje pomoc míří mnohem hlouběji. Nechci pouze uzdravit tvé tělo a nechat tě, aby sis myslel, že se ti splnilo tvé nejniternější přání. Ne, Pán Ježíš věděl, že člověk potřebuje ještě něco víc. Někdy si říkáme, když toto budu mít, budu spokojený a šťastný. A když to dosáhneme, tak zjišťujeme, že spokojenost dlouho nevydrží a už toužíme po něčem dalším. A cyklus se opakuje. Někdy si ze své touhy, ze svého velkého přání uděláme svého spasitele. Když požadovaného dosáhneme, vidíme, že nás to nezměnilo, že jsme pořád stejní.

Pán Ježíš chtěl nemocného člověka a přítomné posluchače zavést na hlubinu života. Chtěl ukázat to, co je ještě důležitější než zdraví. To nejdůležitější v lidském životě je odpuštění hříchu, návrat do náruče nebeského Otce.

Ježíš nás lidi často překvapuje. V příběhu jakoby ignoruje stav nemocného a říká: Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny. To je v centru života. Přítomní židovští teologové farizejského směru se právem zděsili. Kdo může odpouštět hříchy? To přece podle Písma může jen Bůh. A Ježíš, aby nezůstal v podezření, že si vybral něco, co nemohou vidět (jestli je hřích nemocného člověka odpuštěn v nebi), řekne nemocnému: Vstaň, vezmi své lože a choď!

Ježíš zde vytvořil přímo názorný příklad toho, co s námi dělá hřích. Hřích je to, co působí naše vnitřní, duchovní ochrnutí. Kvůli tomuto ochrnutí, kvůli hříchu se nemůžeme pohnout z místa. Kvůli své svázanosti nemůžeme duchovně chodit a jsme všelijak paralyzováni, někdo to prožívá ve svém manželství, v rodině, ve vtahu k dětem či rodičům, dalším lidem, třeba i v církvi, na pracovišti… Ježíš má nepochybně moc uzdravit nemoci a také to mnohokrát v našich životech prokázal. Ale odpustit hříchy, to může jen ten, kdo za ně zaplatil. Ježíš není jen nějaký divotvůrce, kouzelník, za kterým lidé běhají a fotografují si to, co dokáže. Ježíš je Spasitel! Ježíš je Bůh! Za naše hříchy položil na kříži svůj život. Proto má moc náš hřích odpustit.

To nejdůležitější pro náš život je odpuštění hříchu. Potřebujeme odpuštění! Potřebujeme přijetí do Boží náruče! Hřích ničí a deformuje naše touhy a přání. Naše častá nespokojenost, naše frustrace, naše všelijaké úlety, výkyvy, neláska ke druhým, to obvykle pramení z toho, že potřebujeme odpuštění, přijetí v Kristu do Boží rodiny. Tam je naše identita Božích synů a dcer. Pán Ježíš nás nechce podvést, aby nám splnil pouze naše jedno aktuální přání. On přichází, aby nám ukázal, že potřebujeme Spasitele, že potřebujeme odpuštění, že potřebujeme spásu, že potřebujeme víru, naději a lásku. Potom i ostatní věci, které Pán často přidává, budou mít své místo a nebudou zastiňovat potřebu Spasitele. Největší touhou našeho života je touha po Bohu. Pravdu má již okřídlený Augustinův výrok: „Moje srdce, Bože, je neklidné, dokud nespočine v Tobě!“ V Boží náruči je místo pro syny a dcery, pro nás pro všechny!

Pavel Černý, 24. 1. 2021

Tento záznam byl publikován v Kázání . Uložit odkaz do záložek.