Text kázání ke stažení: Na_ceste_Buh_sestupuje.rtf
Na cestě: Bůh sestupuje do hlubin (Žalm 130)
Bylo k zalknutí/Nikoli naráz/nikoli všichni najednou/ale nenápadně a tu a tam/tak jak zněl příkaz dne/nepozorovaně se rozkládat/poslední zbytky minulosti se vytrácely. Tyhle verše jako by někdo napsal o naší době. A o kus dál: A v té chvíli/já se zděsil/co se to stalo s člověkem/co se to stalo s jeho tváří… Ty verše jsou z básnické skladby Znamení moci a napsal je básník Jan Zahradníček. Začátkem října jsme si mohli připomenout 60 let od jeho předčasné smrti, kterou zavinilo 9 let v komunistických lágrech. Když zmíním, že tu báseň napsal někdy počátkem roku 1951, asi není třeba víc dodávat… Dnešek v naší zemi asi můžeme popsat různě… Ale atmosféra je opravdu k zalknutí. Jistě, jinak k zalknutí než v oněch 50.letech… Pro tisíce nemocných lidí to už bohužel platí doslova. Je ale k zalknutí i to, co dennodenně čteme a posloucháme a vnímáme, v čem žijeme. Jistě, všechny nás tu víc tu míň svírá starost a obavy způsobené pandemií, leckdo už možná měl nebo zrovna má osobní zkušenost s nemocí a asi většina z nás očekává, co přinese nejbližší budoucnost. Ale to vše, jako by odkrývalo to, co mnozí dlouho prostě nechtěli vidět. Jak se nepozorovaně rozkládáme. Jak se pomalu vytrácejí poslední zbytky svobody, demokracie a společenské důvěry. Jak si mocní, které ovšem k moci vyzdvihla nemalá část z nás, porcují, co ještě zbývá. A žijí s pocitem nedotknutelnosti, vždyť oni jsou mimořádní, ne jako obyčejní lidé. Ta píseň, co hrají, je ale jen symfonie papalášské arogance, nekompetentní neschopnosti, chaosu a zbabělosti, kterou zajímá jen vlastní sebeobraz. A co se to děje s naší lidskou tváří? Jistě, vidíme stále obrovské množství obětavosti, nasazení a solidarity, ochoty pomáhat, kde to je možné… ale vedle spousty krásných plodů vyhřezly z hlubin české duše i temnoty nejodpornějšího kalibru: sobecká bezohlednost, již v posledku odnesou ti nejslabší; popírání reality, naivní bezstarostnost a neodolatelný sklon prostě ignorovat nebo dokonce zesměšňovat hlasy, které říkají to, co nechceme slyšet. Nekritická důvěřivost vůči lžím a dezinformacím a pohrdání kritickými hlasy. A ten, kdo dnes říká, že už nemůže být hůř, je už zítra odhalen jako naivní optimista. Když jsem někdy koncem léta 1989 slyšel projev generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, říkal jsem si, že nic tak kolosálně dutého už asi nikdy neuslyším. A dnes podobnou dutost slýcháme obden a hned z několika zdrojů. Je k zalknutí. Jako bychom se nořili do temných hlubin. A dno nevidět.
- Temnota hlubin
Z hlubin tě volám, Hospodine! To jsou slova, jimiž náš žalm začíná. To je situace, v níž se žalmista modlí. Volá z hlubin. V ČEP je ještě přívlastek bezedných, ten ale původní text neobsahuje, proto v ostatních překladech není. Hebrejské slovo pro hlubiny vždy odkazuje k vodním hlubinám, jde o dna vodní masy, a v celém SZ má negativní význam. Je to obraz životního ztroskotání, nemožnosti pokračovat v životě. V hlubině se zkrátka nedá žít. Nemá to nic společného s hloubkou či niterností coby opaku k povrchnosti. Je to místo zkázy a zapomnění, je příbuzné s podsvětím, s říší mrtvých.
V takovéto hlubině se žalmista nachází. Jako by z něj už už vyprchával život. Možná i my, na osobní rovině, známe takové situace, kdy se jakoby propadáme do jediného pocitu Už nemůžu dál. Kdy nevnímáme nic než únavu. Nebo bolest. Nebo úzkost. Nevíme, jak přesně vypadala ta žalmistova hlubina. Jak asi potvrdíte, v hlubinách beznaděje a vyčerpání se můžeme ocitnout z různých příčin. Období nouzového stavu a druhé vlny pandemie, jímž procházíme, možná u mnohých způsobuje pocit tonutí v hlubině, kdy zoufale hledáme pevnou půdu pod nohama, ale nenacházíme. Čelíme obavám o zdraví či dokonce život – svůj či našich blízkých. Narůstající čísla pozitivních i kritických případů už nejsou jen čísla jako možná na jaře – už jsou to lidé, které známe. Čelíme složitým pracovním a ekonomickým výzvám. V krátké době podruhé zavřené školy jsou obrovská zátěž a náročné zadání pro učitele, žáky i rodiče. O vyčerpání a únavě nebo dokonce onemocnění lékařů ani nemluvě. Zátěžová situace mohla zvýraznit všelijaké neurovnanosti či únavu v našich vztazích, a ty se tak můžou stávat onou hlubinou a vysávat z nás všechnu energii. Životní okolnosti se prostě někdy tak zašmodrchají, že je ani nejde rozplést.
Někdy se ale do hlubin dostáváme svou vlastní vinou, pro svou neposlušnost nebo pošetilost nebo hřích. A to je i případ žalmistův – mluví tu (v.3) o nepravostech. Hebr. slovo zde je asi nejhlubší a nejniternější SZ výraz pro hřích, značí pokřivenost a překroucenost, kdy člověk zkřivil něco, co mělo být rovné, je to pokřivení, které je v konfliktu s Boží vůlí.
- Z hlubin tě, Hospodine, volám!
To je zřejmě tedy i ta žalmistova hlubina, hlubina, do níž se člověk dostává svou vinou. Ale právě tady se dostáváme k něčemu, co naprosto vyráží dech, k něčemu naprosto úžasnému: Dokonce i z těchto hlubin, kdy už nás jako by naše nepravost pohltila a voda našich provinění se nad námi zavřela, dokonce i z těchto hlubin, z tohoto nejvzdálenějšího místa můžeme volat k Hospodinu. Z hlubin tě volám, Hospodine! Je jedno, co ty hlubiny způsobilo, i v nich je možné naléhavě prosit: Kéž tvé ucho vyslechne moje prosby. V celém stvoření není místo, odkud by takové volání už neproniklo k Bohu, i kdybys byl doslova zalit v betonu svých vin, i tam Jeho ucho uslyší. V tom je, milí přátelé, biblická víra naprosto jedinečná. Protože Hospodin v Ježíši Kristu „sestoupil do pekel“, sestoupil až na dno hlubin našeho hříšného a pokřiveného lidství. On je Bůh, který slyší, odpovídá, Bůh který sestupuje do našeho bahna. Proto k němu smíme volat a vzývat ho, i když nás ty naše hlubiny doslova dusí, a smíme záchranu, již nám připravil, vyhlížet.
U něho přece je odpuštění! Vždyť kdyby měl Hospodin na zřeteli nepravosti, kdo by obstál? Hebr. slovo přeložené jako mít na zřeteli znamená střežit, držet, uchovávat v paměti jakoby pro další použití. Když například vztah dvou manželů vypadá jako takový žalobní spis, je vysoce pravděpodobné, že jejich manželství skončí katastrofou. Ale pokud by s námi takto jednal Bůh, pokud by s námi jednal na základě seznamu našich vin, nikdo neobstojí, nikdo nemá naději. Byli bychom navěky ztraceni. Avšak u něj je odpuštění. Odpuštění, které si sami nevytvoříme, odpuštění, které můžeme jen pokorně a v pokání přijmout jako dar. Dar, který nám Bůh dává ne proto, že by před ním naše viny nic neznamenaly, ale díky Ježíši Kristu, který soud nad našimi hříchy vzal na sebe. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl…
Ano, Bůh přichází, sestupuje k nám do našich hlubin, aby s námi v těch našich hlubinách jednal, přitahuje nás k sobě, odpouští, snímá vinu, zachraňuje a vrací nás do života. Je to, jako když zazáří slunce, které dlouhé týdny nebylo vidět. Vnější okolnosti se nemusí změnit, bolest nebude bolet míň. Epidemie možná nezeslábne. Každý nový den bude dál přinášet všemožné onlinové výzvy. Možná se dál budeme bolestně učit, jak ve vztazích komunikovat budujícím a smysluplným způsobem a jak být druhému i uprostřed všech tlaků láskyplnou oporou. Dál nás možná bude čekat stejný pracovní zápřah. Ale nebudeme sami. Bude s námi Ten, na jehož blízkosti nejvíc záleží. Náš Pán, který obnovuje náš život a dává sílu pokračovat dál, sílu k putování životem. I proto je žalm písní na cestu, písní k pouti.
Myslím, že každý, kdo má tuto radostnou a naplňující zkušenost, ale zároveň potvrdí, co říká žalmista – Boží odpuštění vzbuzuje bázeň. Mnozí lidé, a možná někdy i my, mají sklon brát Boží odpuštění jako samozřejmou věc. Ale to je strašné nepochopení. Když domyslíme, jakou cenu Bůh za odpuštění zaplatil v oběti svého Syna… Když domyslíme, jak strašná srážka s Boží svatostí čeká ty hříšníky, kteří v pokání nehledají odpuštění… Když si uvědomíme, že si odpuštění nemůžeme nijak nárokovat, nemůžeme si ho na Bohu nějak manipulativně vymoci, protože je darem čirého, nezaslouženého milosrdenství – pak jistě naší reakcí na darované odpuštění bude bázeň – pokorná, vděčná a milující úcta vůči Bohu, který nás nezavrhl, ale svým odpuštěním vychvátil z moci našich temnot.
Věřím ale, že ten náš dnešní žalm není jen povzbuzením pro naše osobní zápasy. Může nás vést i k modlitbám a volání k Hospodinu za všechny lidi kolem nás, kteří se ocitají v nejrůznějších deptajících a ničivých hlubinách. Vždyť my i oni jsme Boží stvoření. Sdílíme bolesti světa. Žalm volá nás všechny, celý Boží lid, abychom čekali na Hospodina a volali k němu o změnu situace, v níž jsme, o záchranu z hlubiny marasmu a uzdravení našeho národa. Z hlubin tě volám…
- Skládám naději
Vždyť kdyby nezasáhl, zbyly by nám opravdu jen ty hlubiny, v nichž bychom marně hledali dno. Žalmista nás ale vede jiným směrem – ne jakoby dolů k pevnému dnu, ale vzhůru. Nehledá naději v sobě nebo v lidech nebo ve změně situace, ale skládá naději v Hospodina, čeká na Jeho slovo a vyhlíží Boha. Někteří vykladači mají za to, že sloveso očekávat, mít naději je příbuzné s podst. jménem, jež označuje šňůru nebo vlákno. Jako by skládat naději v Hospodina a čekat na Jeho slovo bylo jako držet se tenké šňůry, spuštěné shora, která je ale tak pevná, že nepraskne. Zavěsit se na ní s celým svým životem. Nebo, jak říká druhá metafora, je skládat naději jako vyhlížet Boha víc než strážní jitro. Tedy tak dychtivě jako ti, kteří se nemůžou dočkat rozbřesku, jako ti, co touží po novém ujištění, že u Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení. Tuhle naději nám ale může zprostředkovat pouze Boží slovo. Její zdroj není v nás, jinde než u Krista ji nenajdeme. P.Filipi: Odjinud než z Božího slova… se to nedozvíme. Hlubina nám to neprozradí, ani hlubina našeho nitra ne, ta nám spíše výhled k Božímu milosrdenství zatemní a znejistí, ale Boží slovo, evangelium Krista, který před námi sestoupil do pekel, to nás může udržet nad hladinou i v těch těžkých chvílích, kdy se propadáme hloub a hloub a naše nohy marně hledají pevné dno.
- Ten, který sestoupil do hlubin
Ano, Hospodin vykoupí, jak říká závěr žalmu, Hospodin vykoupí Izraele/Boží lid ze všech jeho nepravostí. A my víme, že již vykoupil. Vždyť Ježíš Kristus sám o sobě řekl, že přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. V něm se Boží láska sklonila do nejtemnějších hlubin. Boží Syn sestoupil ze své nekonečné slávy a stal se jedním z nás. Ten, který nesl jméno Jehošua (tj. Jahve je spása), vzal na sebe náš hřích, místo nás na kříži vstoupil do hlubin Božího soudu a dal se jimi pohltit. Byl odloučen od Boha a prošel bránou smrti. Svou obětí a svým vzkříšením však moc hříchu a smrti zlomil, aby nám otevřel cestu k životu s Bohem a pro něj. K životu v radosti, lásce a pevné naději. Umíral zavržen, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jeho láska má proto moc sestoupit i k nám, do těch hlubin, jež právě prožíváme. Volejme ho a On vysvobodí. Amen.